Selekce v chovu králíků

Pevně věřím, že slovo selekce, čili výběr, každý zná. Představit si, jak se dostalo do chovatelství už není tak velký problém. Stejně tak, jako redaktoři vybírají články, které chtějí uveřejnit ve svých plátcích, tak i my vybíráme z našich úspěšných odchovů jedince, které chceme zařadit do další plemenitby. Jedná se o velice důležitou a náročnou činnost, na které závisí celý chov. Vybereme-li nové jedince z odchovu špatně, narušíme tak v další generaci náš plán plemenitby a ztratíme spoustu času. Proto apeluji na co nejzodpovědnější přístup k této práci.

Prostřednictvím selekce vybíráme ty jedince, kteří splňují naše požadavky a nároky, hodí se do našeho chovatelského záměru a v dalších populacích zkvalitňují to, v čem jsou výborní (vlastnosti, znaky). Naopak co nejdříve vyřazujeme zvířata, která nesplňují normy a jejich zařazení do plemenitby by chovu neprospělo.

Umělá vs. přírodní selekce?

Ještě před tím, než se seznámíme s jednotlivými selekčními postupy, přiblížíme si, jak vůbec selekce vznikla. Tou původní, která funguje stále a všude, je přírodní selekce, se kterou se setkáváme zejména u volně žijících zvířat. Není nikdo, kdo by neznal zákon přírody "Silnější přežije". Přesně tak funguje přírodní selekce. Slabí, nemocní nebo nepřizpůsobiví (neadaptivní) jedinci hynou a často nezanechají potomstvo, které by dál neslo vlastnosti (zejména ty záporné) svých rodičů. To je však výjimka, jelikož i slabí jedinci se často páří a proto přichází na řadu umělá selekce. Ta funguje nejen u domácích zvířat, ale i u těch divokých, kdy např. myslivci odstřelují slabé kusy.

Umělá selekce je v chovech velice důležitá. Vybíráme dle ní zvířata, která jsou v některých námi hledaných kritériích extrémně výborná. Tato zvířata dále přenášejí své vlastnosti a znaky na své potomstvo a chov zkvalitňují. Avšak umělá a negativní selekce mají mezi sebou negativní vztah - navzájem se vylučují. Vybraná zvířata dle umělé selekce (ty s výbornými vlastnostmi a znaky), mývají často horší životaschopnost a plodnost. Stejně je to i obráceně. Je tudíž jasné, že pro dobré výsledky v chovu, musíme vybírat pouze zvířata, která splňují naše kritéria (umělá), avšak jsou i zdravá a dostatečně plodná (přírodní)! Taková zvířata pak mají v chovu výborné výsledky, co se jejich znaků, vlastností, plodnosti a zdraví týče!

Doufám, že každý čtenář můj krkolomný výklad pochopil, kdyby ne, napíši to jednou větou: "Do chovu vybírejte jen taková zvířata, která se hodí do Vašeho chovného plánu, splňují Vaše požadavky (výborné plemenné znaky, vysoká užitkovost, apod.), avšak navíc disponují i dostačující plodností a pevným zdravím."

Jak z našeho výkladu vyplynulo, chovatel se musí věnovat zejména umělé selekci a k přírodní (zdraví, plodnost, životaschopnost) jen po celou dobu výběru přihlížet. Nyní si tedy přiblížíme dva typy umělé selekce, kterých bychom měli v chovu využívat.

Negativní selekce

Touto selekcí vybíráme zvířata, která hrubě nesplňují naše požadavky (vlastnosti, znaky), přenášejí dědičné vady nebo mají dlouhodobé zdravotní problémy. Takové kusy vyškrtneme z našeho výběru.

Př.: Chceme-li v dalších generacích u daného plemene zvýšit hmotnost, vyřadíme z výběru jedince, jejichž hmotnost je slabší nebo stejná, jako u nynějších rodičovských generací. Je-li mezi jedinci s dobrou hmotností kus, kterému přerůstají zuby (dědičná vada) nebo se u něj projevila kokcidióza (nemoc), vyřadíme jej rovněž.

Pozitivní selekce

Opakem negativní selekce je (kdo by to byl řekl?) selekce pozitivní. Ta má za úkol vybírat nadějné chovné kusy s co nejlepší úrovní námi preferovaného znaku či vlastnosti. Tuto selekci dále rozdělujeme na...

... stabilizační selekci

Má za úkol stabilizovat námi zvolený znak nebo vlastnost v budoucí populaci. Díky zařazení takovýchto zvířat do chovu dojde ke stabilizování daného znaku či vlastnosti.

Př.: Chceme-li v dalších generacích u daného plemene stabilizovat hmotnost na určité hodnotě, vybíráme do chovu zvířata, jejichž hmotnost je námi vybrané hmotnosti nejbližší.

... direkcionální selekci

Ta naopak vybírá chovné kusy se znakem či vlastností na co nejvyšší úrovni. Díky zařazení takovýchto zvířat do chovu dojde ke zkvalitnění daného znaku či vlastnosti.

Př.: Chceme-li v dalších generacích u daného plemene zvýšit hmotnost, vybereme z výběru jedince, jejichž hmotnost je vyšší, než u nynějších rodičovských generací.

Základní typy selekce jsme si již vyjmenovaly, nyní si ještě můžeme říci zásady správné selekce. Kromě toho, že se selekce dělí do určitých fází, musíme vědět, že ji provádíme již od narození zvířat, která jsou umístěna ve výběru. Všímáme si už výsledků rodičů (i jejich minulých potomků) vybíraných králíků.

Stejně tak si pamatujeme, že nevybíráme králíky jen podle jednoho znaku či vlastnosti, ale vždy u potenciálního chovného kusu přihlížíme ke všem. Pokud bychom se zaměřili pouze na jeden znak, který bychom dovedli do extrému, stane se, že u jiných znaků se vyskytne stejně extrémní vada, popř. dojde ke snížení životaschopnosti a plodnosti. Raději dáme přednost jedinci, který má požadovaný znak jen mírně lepší, než ostatní, avšak ve zbylých znacích je vyrovnaný.

Jak dobře vybírat?

Výborným nástrojem pro výběr a případné ověření úspěšnosti selekce je tzv. kontrola užitkovosti a kontrola dědičnosti. Při kontrole užitkovosti sledujeme a hodnotíme jednotlivé znaky a vlastnosti potenciálního chovného kusu. Stejně tak můžeme využít i údaje o rodičích hodnoceného králíka, které ovšem slouží jen jako odhad.

Naše počínání si můžeme (a měli bychom!) ověřit po odchování prvních mladých kusů od hodnoceného jedince, kdy následuje kontrola dědičnosti. Pro tuto kontrolu sbíráme údaje, které získáme od potomstva kontrolovaných jedinců. Jak stojí v názvu, zkrátka zkontrolujeme, zda potomci mají horší, stejné nebo lepší vlastnosti, než jejich rodiče.

V obou případech hodnotíme např. konverzi krmiva, hmotnost v určitém měsíci stáří, denní hmotnostní přírůstky a další hodnoty typické pro samce; dále mléčnost, plodnost, schopnost pravidelně zabřezávat, starat se o mláďata a jiné hodnoty, v tomto případě typické pro samice.

Přesnější metodou je kontrola dědičnosti, kdy si ověříme, zda potomci hodnocených zvířat mají alespoň stejně kvalitní vlastnosti, jako jejich rodiče. Tato metoda je ovšem logicky časově náročnější, než kontrola dědičnosti. Tu je možné udělat okolo 7-9 měsíce stáří, kdy začínáme s připouštěním (u samic si ověříme plodnost, mléčnost, atd.). Na srovnání v podobě kontroly dědičnosti si musíme stejně dlouhou dobu počkat, kdy zjistíme výsledky potomků (pro samce zjistíme výše uvedené hodnoty výkrmnosti). Obecně se doporučuje udělat u samců zejména kontrolu dědičnosti, kdy si ověříme hodnoty výkrmnosti jejich potomstva; a u samic kontrolu užitkovosti, kdy hned z kraje zařazení do chovu zjistíme jejich reprodukční vlastnosti.

Tyto řádky jsou velmi logické! U samic není podstatné, zda-li zdědily po matce reprodukční vlastnosti, jelikož ty jsou velmi nízce dědivé a tudíž je můžeme z velké části ovlivnit chovatelským prostředním. Na druhou stranu hodnoty výkrmnosti, které jsou typické pro samce, jsou vysoce dědivé a proto děláme samcům kontrolu dědičnosti. V případě, že je kontrola dědičnosti negativní (potomstvo má horší výsledky, než měl samec ve výkrmu sám), raději vyřadíme samce z chovu.

To je o selekci a jiných souvisejících věcech vše. Vím - celá tato problematika se zdá býti docela složitá (navíc obohacená mým krkolomným výkladem), avšak dá se zvládnout, pochopit a úspěšně aplikovat v chovu. V případě zájmu rád zodpovím otázky ohledně této problematiky.